Barma (Myanmar)

Když potkáte někoho bez úsměvu, tak mu darujte jeden svůj.
cedule v recepci hotelu

Vlajka MyanmaruBarmu jsem navštívil jako vedoucí zájezdu Adventury. Za tři týdny jsme navštívili všechny turisticky významná místa. Začali jsme hlavním městem Yangonem (dříve Rangoon), pobyli v Kiplingově Mandalay, navštívili tisíce pagod v Paganu, nahledli do života "vodních" lidí na jezeře Inle, podnikli dvoudenní tůru k horským lidem kmene Palaung a navštívili bájný viklan Kyaktiyo. Barma pro mne bylo velké překvapení. Pagoda Shwedagon v YangonuDopředu jsem věděl, že se jedná o velkou zemi v jihovýchodní Asii, že jsou zde významné památky především v Paganu a že většina lidí jsou praktikující theravadoví budhisté. Dále jsem věděl, že podnebí bude velmi teplé. Nečekal jsem ale, že zde budou nejpříjemnější lidé, s jakými jsem se na svých cestách potkal, že památky jsou většinou ve velmi dobrém stavu a dokonce hodně se jich restauruje, že podnebí bude nejen horké, ale také nesmírně prašné s neustálým oparem.

Lidé

Největším dojmem na mne zapůsobili místní lidé. Jsou drobní, hubení, tmavovlasí a hlavně usměvaví. Jako moto by se dal uvést nápis v recepci jednoho hotelu: "Potkáte-li někoho bez úsměvu, věnujte mu jeden svůj." Dokonce i na tržištích, kde to v jiných zemích jen vře a lidé se hádají a překřikují, tak v Barmě je klid, prodavač se s kupujícím dohaduje na ceně bez křiku, zato s úsměvem. Za tři týdny jsem si stihl udělat mnoho přátel. Na některé mám vzpomínku ve formě adresy nebo fotografie. Na většinu ale mám jen krásnou vzpomínku. Například tři krásné večery jsem zažil s lidmi u pagody Pagoda Shwezigon v PaganuSchwezigon v Nyaung U u Paganu. Je to krásná pagoda z 11. století, celá pozlacená a s areálem dalších svatyň a místností okolo. Večer po západu slunce je nasvícena silným světlem. Přes den zde vládnou turisté a domácí poutníci. Před západem slunce se ale tito vytratí a začnou převládat místní lidé. K pagodě si večer chodí tak, jako se na našich vesnicích chodilo na náves než byla televize. Sejdou se známí, popovídají si spolu, posedí v klidném prostředí v blízkosti pagody. K dobré náladě jim cinká vítr na zvonky pověšené na špičce pagody. Někteří lidé zasednou se zkříženýma nohama před pagodou a začnou meditovat. Zvláště mniši. Když mezi ně přijde cizinec, zvlášť tak divný člověk jako já (vždyť jsem více jak o hlavu větší než oni a mám světlé vlasy, srandovně velký nos a ke všemu šikmé oči - v jejich pohledu), pak se shluknou kolem a chtějí si povídat. Bohužel jejich zásoba angličtiny byla většinou podobná mojí zásobě barmštiny, to je omezení na několik základních frází. Naštěstí se vždy našel buď nějaký student nebo někdo starší, kdo anglicky vládl dobře. Povídal jsem jim o naší zemi. Czech republic jim neříkalo nic. To Czechoslovakia již byla lepší. Nakonec se shodli, že Českou republiku znají, vždyť Čech je přeci ten skvělý fotbalista Poborsky. Taky jsme si povídali o víře. O tom, jak cítí víru buddhisté a jak mi křesťané. A taky o krásách Barmy. Druhý den, když jsem přicházel večer opět k pagodě, tak již mne všichni zdravili jako svého přítele a měli opravdovou radost, že jsem s nimi. Třetí den jsem se zastavil ráno. Dostal jsem od nich malé sovičky pro štěstí. Zato jsem na oplátku utratil v jejich krámcích dost peněz za různé drobné suvenýry, které bych si normálně asi nekoupil. Nekupte si ale ošklivou sovičku, když vám ji prodává váš přítel, o němž víte, že živí 4 děti a poslední obchod udělal před třemi dny. A tak se toho rána několikrát ozývalo: "Lucky money", když prodavači utrženými penězi poklepávali na všechno své zboží. Když mi došly peníze, přešli jsme ke směnnému obchodu. Malého bronzového Budhu jsem koupil výměnou za krém proti sluníčku.

Další krásné setkání bylo s horským průvodcem Charlsem v horách kolem městečka Kalaw. Zde jsme podnikali dvoudenní pěší výlet za horským kmenem Palaung. Charles byl náš průvodce. Nesl nám skoro všechno jídlo na dva dny. Měl docela velký a těžký batoh. Cestou nám povídal o místních lidech. Jak vypalují místní džungli, aby si místo ní mohli udělat políčka, na kterých pak pěstují keříky čaje nebo stromky s velkými listy, které používají na balení doutníků. Z povídání bylo cítit, že má místní lidi velmi rád, i když si silně uvědomuje, jakou škodu působí místní krajině. Tento pocit nakonec dokázal i činy. Při návštěvách v jednotlivých domech místních lidí začal postupně z batohu vyndavat různé poklady. Tu prášek na bolení hlavy, tu propisku pro děti, tu dopis od nějakého příbuzného, tu hodinky. Prostě takový pomocníček. Přitom vše dělal s obrovskou úctou a láskou. Ne jako my, kteří jsme dávali lidem také dárky, ale vypadali jsme přitom trochu jak gumový panáci z reklamy. Největším překvapením pak bylo, když prozradil, že jeho tatínek přišel s britskou armádou z dnešního Bangladéše a že je muslim.

Vesnice na břehu jezera InlePěkný zážitek jsem měl u jezera Inle. Druhý den našeho pobytu u jezera jsme si na pozdní odpoledne a podvečer objednali "canoa trip". Jednalo se o výlet na dlouhé loďce, do které si doprostřed sedli dva turisté a v zádi pádloval domorodec. Já jsem byl ve dvojici s Pepou - profesionálním fotografem. Pádloval nám starý muž. Po chvíli jsme přistávali u kláštera na prohlídku. V tu chvíli kolem nás projel motorový člun a udělal velkou vlnu. Jak jsme byli u břehu, loďka se nemohla zhoupnout a nabrala vodu. Pepa popadl svou fotobrašnu a ihned vyskočil z lodi. Nechtěl již dále pokračovat, protože se bál o své foťáky. A tak jsem pak již pokračoval později jen já sám. Po chvíli začal můj děda pádlovat nohou! Ano na jezeře Inle je jediná (alespoň pokud vím) lidská komunita, která přišla na to, že se dá pádlovat nejen rukama, ale i jednou rukou a nohou. Záběr je výrazně větší, pouze pádlující musí mít skvělou rovnováhu, protože stojí jen na jedné noze a tou musí postrčit loď. Klobouk dolů. Když se začalo smrákat, ostatní začali dirigovat své pádlaře tak, aby udělali co nejlepší záběry. Já jsem to nechal na dědovi. Jako bych tušil, že velmi dobře rozumí svému řemeslu a ví, co evropané chtějí. Plovoucí trh na jezeře InleMísto aby zpomalil jako ostatní, tak přidal. Poodjel se mnou do bočního ramene kanálu, začal "režírovat" fantastické pohledy s romantickými domky na kůlech, loďkami a odrazy zapadajícího slunce. Jeden pohled krásnější než druhý. Když slunce zapadlo a my se začali vracet, tak mi ještě pádlem udělil velké duchovní poučení. Jak pádloval, vytvářel pádlem na vodě obrazce a z nich jsem najednou pochopil mnoho o koloběhu života, o zrození a zániku, o radosti a žalu. Úplně jsem měl dojem, že to není obyčejný děda, ale nějaká nová inkarnace Budhy.

Myanmar - oficiální vládní stránky Barmy s pěknými obrázky památek (některé jsem si vypůjčil)
Free Burma - zde se dozvíte, jaká vláda vládne v Barmě a jak se chová
Jak meditovat? - Barmský způsob budhistické meditace
barma.wz.cz - několik obrázků z Barmy

Home