Rozhovor s Jiřím Pavlicou

Rozhovor převzat z Lidových novin

Co mi kraj dal, já mu dnes vracím

Skladatel, zpěvák a houslista Jiří Pavlica převezme 3. března cenu hudebních publicistů za mimořádné dílo (Lidové noviny, 26. 2. 2000)

Pochází ze Starého Města u Uherského Hradiště a dneska tam taky bydlí. Sám tvrdí, že to není místo ledajaké, protože tady ležel památný Veligrad. Padesát metrů od jeho domku archeologové odkryli základy Metodějova arcibiskupského paláce, nedaleký kostelík vyrost na rotundě, kde hledali (byť nenašli) Metodějův hrob. Kam se koukne, Velká Morava. Plodná, šťavnatá.

 LN: Říká se, že úrodná země je bohatá na lidovou muziku. Uherskohradišťsko je úrodné. Jak si v časech, do kterých jako folklorista a muzikant saháte, stálo? Údajně ne moc dobře.
JP: To je kuriozní historka. V roce 1819 se tady v rámci akce, ze které vzešla Guberniální sbírka, mapovala lidová hudebnost. A hradišťský hejtman tehdy hlásil: "Kromě několika písní kostelních zde žádných jiných není." Hradiště bylo ovšem město a středisko obchodu, cože sebou nese velký pohyb lidí, který rázovitost stírá. Ale už nejbližší okolí bylo na písňový projev velice živé.

LN: Kam vedou kořeny muziky, kterou hrajete?
JP:Profesor Úlehla je hledá až v antice, já bych tak razantní nebyl. První plošné sběry písniček jsou z roku 1819, pak přišel Sušil, Bartoš, Janáček a tak dál. Co bylo před nimi? Dopátral jsem se zápisů cisterciáckého mnicha Hirschmentzela z roku 1696. A co bylo ještě před ním? I o takzvanou autentickou interpretaci barokní nebo renesanční hudby se odborníci přou, přitom o ní zůstaly notace.Lidová nemá nic. Pokud tedy interpretujeme staré zpěvy, jsou to moje fikce. Velkomoravský chorál, kterým jsem zhudebnil text Kyjevských listů připisovaných sv. Cyrilu a Metodějovi, všechny ty středověké názvuky, vagantské písně, "Stínání berana" jsou moje autorské písně, i když v nich cítím hudební zákonitosti typické pro tu kterou historickou dobu. A ten který kraj.

LN: Čím se liší moravská a česká písnička? Ve veselosti? Ve smutku? 
JP: Těch rozdílů je víc. Česká je považována víc za durovou, moravská víc za mollovou. Česká je tanečnější, ať už v dvoudobém nebo třídobém taktu, moravská je spíš v tempu rubato, volná, táhlá, nebo naopak v extrémně ostrém tempu, například verbuňku. V textu jsou české písničky méně vážné, protože přece jen je česká povaha bezstarostnější, nevázanější. Na Moravě je všechno prožitější, protrpěnější.Ale nic se nedá generalizovat, navíc může jít jen o vnější znak, který mate.

LN: Jak? 
JP: Zahraju vám českou písničku na cimbál a moravskou na dudy a dokonale vás to zmýlí, protože nástroj vnímáte jako první informaci. Kytara, nota bene elektrická, automaticky navodí rockovou muziku a posluchač má pocit, že písnička je týden stará. Když mu tutéž zahrajete na cimbál, slyší v ní věky. Ale nemyslím, že to je špatné a nechci si dávat žádná omezení, ani historická, ani tématická, nástrojová. Hraju písničky lidové a vedle nich svoje. Skládám na slova Šalamounových moudrostí i na text Jiřího Brabce Moravského, který mi včera poslal faxem. Jen si hlídám, aby v mé tvorbě byly tři "pé" - pohlazení, poselství, poselství.

LN: Přesto - dovedete se ze své moravské závislosti vyvléci? 
JP: Nevím. A asi ani nechci. Ať je člověk kdekoliv na světe, v New Yorku nebo v Tokiu, kus svého si veze s sebou. A kdybych tu kotvu tady neměl, toulat po světě jako muzikant by mě nebavilo.

LN: Kotvu v rodině, nebo v rodišti? 
JP: Dospěl jsem k tomu, že to jsou konstanty, které považuji za neměnné a chráním si je. Rodina, rodiče, věci, na které si člověk nemá nechat sáhnout. Pokud se jich zbaví, jako by se trochu vykořenil, a v dnešní době, která je pomatená v hodnotách a v relativismu, se pak snadno ztratí. Prostě jsem pochopil, že bez ukotvení bych v životě neměl jasno. A dneska cítím, že jasno mám.

LN: Dlouho děláte to, čemu se teď populárně říká crossover. Plijete mezi žánry: folklor, folk, vážná muzika, jazz. Jak to změnilo vaše publikum? 
JP: Hodně a jsem za to rád. Dřív je táhla představa, že jdou na tradiční, možná jednoduchý folklor. V posledních letech se na koncertech - a teď mluvím jen o Hradišťanu - vykrystalizovali posluchači, které bych přirovnal k publiku Spirituál kvintetu. Věkově vícevrstevnatí. Navíc je mezi nimi hodně středoškoláků a vysokoškoláků, a i za to jsem rád, protože na jedné straně jim vyprávíte o něčem, co bylo před tisíci lety, a na druhé straně hrajete Martinů a Janáčka. A to už chce, aby věděli. Aby to nebylo jen o bezduchém vnímání bicích.

LN: Mluvíte proti bubnům? 
JP: Naopak, jen to není naše parketa. Ale v Africe jsem zažil, jak fungují v těch prazákladních magických momentech. Mají duši, skrz kůži sjednocují tep, všem začne stejně kolovat krev až do extatického stavu, a je to úžasné.

LN: Který je magický nástroj Moravy? Cimbál asi ne, ten je tu necelých sto let. Housličky?
JP: Hlas. Ten tu byl vždycky, i v těch nejchudších rodinách. A začíná už ukolébavkou, kterou dítěti zpívá máma. Taky dceři zpívám. Včera měla špatnou noc, od půl páté do šesti jsem ji držel v náručí a bručel ukolébavky. Funguje to.

LN: Když vidíte pod jevištěm mladé publikum, nemáte pocit, že ti kluci a holky, zavalení pověstnou globální kulturou, hledají ve vaší muzice něco jako domov? 
JP: Může být. Ale bojím se, že je to zase jen móda. Jsem v období přívalu "etno", a mě to zlobí, protože často nejde o nic jiného než o zboží. Muziku, jaká se teď považuje za objev, jsem slyšel na folklorních festivalech před dvaceti lety. Jen záměnou slova folklor za etno se dnešní generace stává obětí klamu, že teprve teď přichází skutečná autenticita. Ale všechny ty balkánské senzace, Afrika, Indie, to, co možná teď mnozí objevují, tady existovaly už dříve. Když dneska přijedu do Rudolstadtu, který je až kultovním etno-festivalem, zjistím, že osmdesát procent produkce znám odjinud a jinak. A mě víc zajímá, kde se muzika nějakým způsobem rozvíjí. Kde se lidovou hudbou inspiruje, kde vzniká nová kvalita.

LN: Jak se dá ve folkloru rozlišit poctivost od pózy? 
JP: Asi už je rozeznávám všemi póry, ale v tom je letitá zkušenost. V Bratislavě dobrých dvacet let běžela soutěž rozhlasových nahrávek, kromě jiného i autentického folkloru "Prix Bratislava". Kdyby někdo sáhnul do archivu, kam několik desítek světových rozhlasových stanic zasílalo snímky - irskou hudbu, bulharské sbory, indický sitár - kdyby tohle někdo poslechl, snáze rozliší, co je kvalita a co není.

LN: Vy se do archivů ještě noříte? 
JP: Já se nacházím ve zvláštním stavu duše. Osmdesát procent z toho, co dneska hrajeme, jsou autorské věci. Už se spíš inspiruju duchem. Etnickým, estetickým odkazem minulého a na jeho základě tvořím nové. Nedá se jinak. Jednoho dne prostě chcete udělat krásné Vánoce a zjistíte, že už nemůžete objevit žádnou novou koledu. Totéž milostné písně. Pak nezbyde, než si je napsat. Neví, jestli jsem na cestě rouhače, ale sám sobě si to vysvětluju, že co mi kraj dal, já mu vracím. A nevadí mi, že některé písničky, které se zpívají jako lidové, jsem vlastně udělal já.

LN: Stačí se podívat na kazety. Jméno Pavlica se tam přece najde. 
JP: Pod ohlasovou tvorbu v duchu lidových písní se nepodepisuju. Podepíšu se pod opusy, jako je Vánoční mše, nebo pod věci, které jsou evidentně jinak a nejsou na lidový text. Což je případ posledního cédéčka O slunovratu s básněmi Jana Skácela. Ale třeba pod písničku, kterou jsme kdysi natočili s Vlastou Redlem: "Vlastověnka lítá, povídá, že svítá..." bych dneska už jméno nepřipojil.

LN: Jenže člověk musí mít hodně odehráno, aby lidový "grunt" do sebe uložil a měl z čeho vydávat. 
JP: Samozřejmě. Jen rozlišuju. Když pod ohlasovou písničku napíšu, že ji složil Jiří Pavlica, seberu jí vůni. Dělávali jsme si z toho legraci: donesli jsme písničku a když se někdo zeptal "Odkud je?", říkali jsme "Od stařenky Pagáčové, ale ona hned potom umřela a já byl jediný, komu ji zpívala...". Samozřejmě, že ji musíte napsat, ale kdo za pár let bude vědět, že "Sbohem galánečko" je Redlova písnička a "Když mě brali za vojáčka" je Nohavicova? Přejde jedna druhá generace a pokud zůstanou lidem v uchu, autor nebude podstatný.

LN: Staré písničky se chytají proto, že zpívají o věcech věčných. Ale dnešní člověk žije s pocitem, který naši předkové neznali. S úzkostí. Je tam? Není? 
JP: Pro mě je přinejmenším obsažena v potřebě onoho "pohlazení". Zpíváme vlastně o něčem, o čem by se podle počítačového propočtu showbyznysu zpívat vůbec nemělo: o nemoci, žalu, o smrti. Showbyznys je postavený na to, že jsme silní, zdraví a radujeme se. Jenže najednou začnou dopisy, kolika lidem naše písničky pomohly. A v tom je smysl mojí práce, jinak bych ji nedělal.

LN: Hrajete, skládáte, natáčíte. Je v takovém zátahu každý koncert pro vás ještě prožitkem? 
JP: Musí být. Jen tak mi muzika nezevšední. Když o Vánocích hrajeme třicet koncertů s podobným programem, snažím se ho aspoň vnitřně obměňovat. Je to vyčerpávající, ale každý dobrý pocit je vykoupený námahou.

LN: Přihodil se vám někdy s housličkami stav, který byste nazval transem? 
JP: Tisíckrát. Ale je to z kategorie nesdělitelného. Kouzlo okamžiku, který trvá vteřiny, možná minuty. Z rozhlasové praxe mám kdesi v hlavě zabudované vteřinochodky, které mi říkají, jak dlouho hraju, a když na ně zapomenu a nevím, jestli jsem hrál pět nebo deset minut, je to ono.

LN: Kdysi Petr Ulrych řekl, že Jarmila Šuláková je moravská soulová zpěvačka. Tehdy to znělo překvapivě: Šuláková reprezentovala oficiózní folklor, a najednou o ní někdo řekne něco tak krásného. Soul, duše... Jaká je vlastně ta moravská? 
JP: Jarmila Šuláková je ženská ekrazit. Ať přijde kam přijde, v tu chvíli je kolem ní rušno. Ostatně, je to Valaška. A promítněte si k ní Valacha jako je Bolek Polívka, Vlasta Redl, Pavel Zedníček. Cosi společného tam je. Jakési expandování. To je jedna moravská poloha: bohatýrství. Zhruba před dvaceti třiceti lety se dokonce dost nosilo, především v souborové činnosti. "Napime sa... až do rána..." Mnozí z tehdejších bohatýrů na to poměrně brzy zašli, jiní se dožili krásného věku a jsou bohatýři pořád. Dalším znakem moravské duše je velká citlivost, sebereflexe. V čem má kořeny, jestli v hluboké víře, nevím, možná se rodí i z hlubokého vztahu k přírodě, k dědictví otců a matek. Ale mezi bohatýrstvím a citlivostí existují další polohy a vy mi můžete říct, že takoví lidé jsou všude.

LN: Protože jsme v podstatě stejní? 
JP: Když jsme točili v Koreji, přišel za mnou korejský režisér, a ptal se, o čem ty písně jsou, a když jsem řekl, že o lásce, shodli jsme se, že některé věci žádný folklór nemůže obejít. Všude na světě se člověk narodí, většinou se zamiluje, vždycky zemře. A jenom projev se liší v závislosti na tom, odkud jste a jakých formálních prostředků k vyjádření stavu duše použijete. Teď se chystám točit cédéčko s jedním Jihoafričanem. A zase bude o oněch věčných věcech - narození, lásce, smrti.

LN: Moravskou milostnou si dovedu představit. Jak zní v jazyce kmene zulu? 
JP: Zklamu vás. Jedu tam až v květnu.

LN: S jakým nejexotičtějším vyzpíváním emocí jste se potkal? 
JP: Když jsem viděl v Mexiku tanec Aztéků s hudbou. Velni silné vystoupení jen na bubnech a píšťalách. Byl jsem ohromen, uchvácen. Do okamžiku, než jsem zjistil, že je to turistická atrakce. A pak jsem byl na folklorním festivalu ve Washingtonu, kde americké indiánky zpívaly obřadní , přesněji pohřební písně, za všechny, na které si kdo právě myslí. Pohybovaly se v jakémsi magickém kruhu a samy se tak dojímaly, že plakaly. Tam, kde narazíte na něco, co je strašná pravda - a slzy se těžko nacvičí - zažíváte velkou chvíli. A to je to svobodné rozhodnutí, čím se necháte oslovit a co si do života necháte vstoupit.

LN: Podobá se v lidových podáních po světě jejich smutek našemu smutku a jejich radost naší radosti? 
JP: Zkuste si pustit hudbu, nebo zpěv a nevědět o čem jsou. A zkuste si představit, o čem by mohly být. Zjistíte, že těch představ může být deset a všechny budou pravdivé. Tady na dědině existoval kdysi zvon, který se rozhoupával, když někdo umřel, a stejně tak, když se někdo ženil nebo vdával. Slavnostně k svatbě, smutně k pohřbu zvonil jeden jediný zvon. A stačil. Protože to, co člověk z muziky slyší, se odehrává v jeho duši.

Jiří Pavlica (1953), primáš cimbálové muziky Hradišťan, skladatel, upravovatel, zpěvák, houslista, autor filmové, scénické, ale i chrámové hudby, otec televizního projektu Sešli se... Vystudoval hudební vědu a teorii na olomoucké univerzitě, housle na brněnské konzervatoři a skladbu na JAMU. Jako vysokoškolák hrál tři roky s Ulrychovými Javory, čtrnáct let byl hudebním redaktorem brněnského rozhlasu. Koncem 70. let převzal vedení folklórního Hradišťanu, který přivedl na folková jeviště a přes hranice žánrů. Přechází do vážné hudby, jazzu, rocku, natáčel s Jiřím Stivínem, ale také s japonským bubeníkem Yas-Kazem, prosnulé je spojení Hradišťanu s AG Flekem Vlasty Redla. S jazzovým klavíristou Emilem Viklickým a cimbalistkou Zuzanou Lapčíkovou vystupoval v triu Ad lib Moravia. Má za sebou velký počet alb, za poslední z nich O slunovratu, napsané na básně Jana Skácela, převezme 3. března Žlutou ponorku, cenu udělovanou Volným sdružením publicistů Periskop za mimořádná hudební díla minulého roku.

Z Lidových novin přepsala Petra Líbová

Home